Obraz první světové války v korespondenci bratrů Kafkových z Nové Paky, Tomáš Hylmar, in: Příspěvky Muzea Podkrkonoší v Trutnově, Trutnov 2006

 

I dnes, necelých devadesát let od ukončení První světové války, lze nalézt dokumenty, které nám přibližují osudy jejích účastníků. V písemné pozůstalosti sochaře Bohumila Kafky (1878-1942)(viz-1.)se vzácně dochovala korespondence jeho bratrů Ladislava a Edvarda, kteří svému staršímu bratrovi popisovali svoji válečnou pouť. Ladislav Kafka od listopadu 1914 do září 1918 zaslal celkem 56 zpráv, Edvard Kafka pak od dubna 1916 do listopadu 1918 úctyhodných 97 zpráv. U obou dopisovatelů převládají dopisnice (korespondenční lístky) polní pošty (Feldpostkarte, Feldkorrespondenzkarte), méně často se vyskytují zalepovací dopisy polní pošty (Feldpostbrief). Oba soubory korespondence jsou doplněny dalšími dopisy obou bratrů z předešlých i pozdějších let.

Bratři Kafkovi pocházeli z Nové Paky. Narodili se v rodině truhláře Václava Kafky (1827-1896) a Ernestiny Kafkové, roz. Šimerkové (1837-1911). Edvard se narodil 25. prosince 1869 jako čtvrtý, Ladislav dne 16. června 1880 jako poslední z devíti dětí. Edvard se vyučil stejně jako jeho otec truhlářem a žil se svou ženou Marií v Nové Pace, kde měli malou živnost. Ladislav se stal holičem a pracoval v Krpatově kadeřnictví a holičství v Praze na Vinohradech. Po smrti majitele firmy v roce 1907 vedla holičství Krpatova sestra Albína, kterou si Ladislav v témže roce vzal za manželku a převzal firmu do svého vlastnictví.(viz-2.)

Ladislav Kafka, na jehož ročník se vztahovala mobilizace roku 1914, patřil mezi vojáky tzv. náhradní zálohy. Byl povolán ke svému polnímu kanónovému pluku č. 26, k náhradní baterii (Feldkanonenregiment Nr. 26, Ersatz Batterie).(viz-3.) Pluk byl dislokován v Terezíně (Theresienstadt). Zde, po absolvování dalšího výcviku, čekal na den, kdy bude zařazen do jednotky, která bude převelena na frontu. Počátkem následujícího roku začaly první náznaky toho, že bude vybrán: „Dnes jdeme všichni staří bez vyjimky k Etapenkomandu(viz-4.), byli jsme vybraní. Již jsme byli u prohlídky a uznal jen 4 nemocnými. Doposud nejsme ale určeni, kolik nás půjde, řiká se 120, takže půjde ještě několik rekrutů s náma.“ (25. 1. 1915)(viz-5.) Následující den píše: „Zůstanem poslední 3 ročníky a z mého ročníku asi 4 [muži]. Jde od jízdy asi 100 [mužů] pryč, a to již zítra. Tak nás starých zůstane asi 30 a rekrutů asi 80.“ (26. 1. 1915). Nakonec nebyl Ladislav zařazen do žádného z vojenských transportů a zůstal ve službě v Terezíně.

„Nyní po 7 měsících mám lehkou službu. Vzpouzel jsem se tomu, abych zůstal při koních, protože jsem nic nedělal a [měl] dost volného času. Nyní jsem v desinfekci, ale nedělám vůbec nic, nic. Je nás 6. Kaprál a 1 muž od sapeur(viz-6.), kaprál a 1 muž od 42. Infanterie Regimentu a od nás 2 maníci. Jsme 3 holiči. Jsem zde 2 dny. Včera jsme měli 4 pasanti(viz-7.) a dnes žádný. Jen nám přinesli as 50 dek a lentuchu. Každý se svlékne v té komoře a šaty pověsí, ty deky též se tam položí a my na to ani nesahneme. Když je ta komora plná, tak se zapálí síra a po 10 hodinách je to hotovo, pak se otevřou zvenku okna a když je vzduch čistý, pak si tam zase sám každý pro své věci jde. Vedle té komory je velká místnost, tam se každý umeje, dostane šaty a prádlo čisté. Vedle této místnosti je velká místnost, kde se my zdržujem. Bál jsem se, [že] bude velké nebezpečí nákazy. Kdo k nám příjde, již nejméně jednou desinfikován byl. Vlastně správně se to jmenuje Lauskammer(viz-8.)... Já doufám, že to již takto dovojákujem.“ (5. 3. 1915)

Ladislavovy naděje, že „dovojákuje” v Terezíně se ale záhy rozplynuly. Začátkem května téhož roku byl převelen do Hradce Králové (Königgrätz), kde čekal na další rozkazy. Už 7. května večer odjel s vojenským transportem na balkánskou frontu. Byl přidělen k polnímu kanónovému divizionu č. 1, ke 2. baterii (Feldkanonen Division Nr. 1, Batterie Nr. 2) v Sarajevu. Podotýká: „Co budu dělat neb k čemu přijdu dosud, to vám později zdělím. Jsou zde všechny národnosti u našich baterií. Nejspíše přijdu k povozům.“ (12. 5. 1915). Služba zde pravděpodobně probíhala v poklidu. Ladislav Kafka o měsíc později konstatuje: „Nepotřebuji nic, než noviny mě zde scházejí, mohl bys mně je nechat zasílat? A to nejraději Národní Politiku.“ (4. 6. 1915)

V září roku 1915 byly po relativním klidu obnoveny boje proti Srbsku. Spojená rakousko-uhersko-bulharsko-německá vojska pronikla hluboko do srbského území. S tím byly spojeny i zásobovací potíže: „Poštovní spojení je dosud špatné. Já již 6 neděl nedostal ani řádky. Srdečný pozdrav z daleké Srbije.“ (15. 12. 1915)

Po porážce srbských vojsk připravilo rakousko-uherské velitelství obsazení Černé Hory a následně i Albánie. Akce byla zahájena navzdory trvajícím problémům v logistice a nepříjemným mrazům v lednu roku 1916. Ladislav Kafka byl v té době umístěn v záloze v Sarajevu, kde celkem v poklidu přežíval nový nástup: „Jsou zde kruté mrazy, ale jsme dobře ubytováni v továrně na dříví.“ (18. 1. 1916) „Co je kde k dostání, vždy si koupím, takže málokdy trpím nedostatkem. Co jsem teď, máme pěkné byty a krmiva tak, že si též vařím. I bramborové knedlíky s cibulkou jsem si uvařil, též i buchty jsem si upekl, ale bez kvasnic. Nám vojákům nechce [nikdo] nic prodat.“ (23. 1. 1916) „Již pátý den neděláme nic než hrajem mariáš.“ (14. 3. 1916) V dubnu 1916 boje v Albánii na delší dobu ustaly a Ladislav Kafka byl převelen s dalšími jednotkami na italskou frontu. Byl zařazen u náhradního polního kanónového pluku č. 58, u 2. baterie (Reserve Feldkanonen Regiment Nr. 58, Batterie Nr. 2).

Italská armáda v této době, po neúspěších v tyrolských horách, přenesla svoje aktivity na frontu při řece Soča (Isonzofront). Zde byl umístěn Ladislav Kafka: „Jezdím nyní s koňmi, zapřažené v guláš kanoně – kuchyni. Jsou zde teď urputné boje. Bude to zázrak, kdybych ušel smrti nebo zranění.“ (16. 8. 1916) „Prosím Tě snažně, bys byl tak laskav a mně se snad něco stalo, bys moji rodinu neopustil, neboť ztrácím naději, že by[ch] se ještě vrátil.“ (3. 11. 1916) Mezitím proběhla tzv. sedmá, osmá a devátá sočská bitva. Boje skončily v až polovině listopadu 1916. Předvánoční klid se projevuje i v korespondenci, Kafka posílá bratrovi do Prahy jen několik korespondenčních lístků s poděkováním za starost o rodinu a přání k Vánocům a novému roku.

Počátkem následujícího roku 1917 Ladislav Kafka onemocněl: „Dnes odjíždím do nemocnice a kam, nevím. Mám celý obličej a krk zateklý a teplotu 38 stupňů. Bude to snad růže(viz-9.).” (17. 2. 1917) Byl převezen do nejbližší vojenské polní nemocnice (Feldspital), odkud píše: „Nic se nezměnilo, než, že horečka není tak silná. Ležím na oddělení s 5 kamarády. K snídani bílou kávu, pak čaj a 5 keksů, v poledne hovězí krupičnou polévku, po polévce moučník, krupičná kaše a karbanátek a večer snad zase kaše.” (20. 2. 1917) „Též ani v mé nemoci se nic nezměnilo, obličej zateklý, že jsem k nepoznání, a od čeho, nevím, ráno jsem měl horečku a začal jsem otýkat, večer jsem šel k marodvizitě a doktor řekl, že je to Eritipela. Bolesti nemám žádné a slabá zimnice.“ (20. 2. 1917) „Třesu se pod 3 dekama... Dnes mě byl obvaz sejmut a zítra se jdu koupat, též jsem dostal plnou menáž, tak si myslím, že co nejdřív odtud vypadnu. Ale kam? Zpět k baterii? Nebo do Lublaně? Rád bych prosadil moje, abych si nechal vysadit zuby, a to v Praze. Tak nevím, jak mě štěstí pokvete.” (24. 2. 1917) „Doufám, že zítra budu propuštěn jako uzdravený a měl bych jít zpět k baterii, ale já požádám lékaře a zůstanu zde v ambulatoriu zubním. Myslel jsem, že bych se mohl dostat do vnitrozemí, ale není to tak snadné, jak si to člověk myslí. Proto aspoň zůstanu zde a tím několik neděl strávím, tím budu připraven o dovolenou, do které jsem měl již tak blízko.“ (27. 2. 1917) Ještě 3. března byl ale stále v nemocnici: „Jsem dosud zde. Ale nevím, jak dlouho zde ještě vydržím. Dnes za mě žádal četař z mého oddělení, aby mě lékař zde nechal jako holiče, ale byl odmítnut. A zase četař z jiného oddělení žádat bude svého plukovního lékaře, aby mě vymohl na svoje oddělení.“ (3. 3. 1917) „Na žádost pana četaře Pecha jsem byl přidělen jako holič na 1. B Abteilung jako rekonvalescent a může se stát, že budu ošetřovatelem nebo kdož ví, k čemu mě možná přidělí a zatím budu holit lékaře, důstojníky nemocné a mužstvo. Již jsem byl vypraven k baterii a v posledním okamžiku jsem dostal toto.“ (4. 3. 1917) Kafka nakonec shrnuje: „Jsem přidělen jako ošetřovatel a zároveň jako holič, ale na moji cimře nemám žádných nemocných, tak ráno udělám pořádek a pak jdu po pavilonech, zda se nechá někdo ostříhat... hlavní je, že zde mohu zůstat a hodně dlouho.“ (5. 3. 1917) „Mám svoji místnost pro nemocné. Když udělám ráno pořádek, pak jdu po tomto oddělení a holím. Mám se dosti dobře, jsem zdráv, až na to, že po této nemoci hlava bolí a mám špatný spánek. (8. 3. 1917)

V polní nemocnici Ladislav Kafka vydržel dva měsíce: „Tak jsem již zase u své baterie. Jak se [se] mnou loučili srdečně v nemocnici, tak jsem byl zde uvítán. Přišlo to náhle a sice mojí vinou, že jsem holil nemocného důstojníka a přišel na to vrchní štábní lékař. Neměl jsem jasné inštrukce. Již se nenechalo na tom nic změnit, byl bych tam sice dlouho nezůstal, ale aspoň před nynější ofensivou. Šikovateli vstouply slzy do očí, když se se mnou loučil.“ (12. 5. 1917)(viz-10.)

Ve stejné době zahájila italská armáda již desátou sočskou bitvu. Na tuto událost Ladislav ihned reaguje: „Tak zase mám jednu ofensivu, kterou jsem štastně přestál, za sebou, kolik jich ještě bude? ... Neposílej mně vůbec nic. Máme sice dvakrát denně polentu, ale hlavní věc, když se člověk dosyta nají... Doufám, že as za měsíc přijedu na dovolenou. Přivez bych s sebou něco potravin ale nesmí se s fronty nic sebou vzít, než co je nejnutněji třeba na cestu.” (22. 5. 1917) „Stále ještě nevím, kdy na dovolenou přijedu. Teď jeli 3 na dovolenou a 2 urlaubucherny(viz-11.) náš zlý komandant roztrhl, že máme malý stav... Teď je zde již týden úplné ticho, jaké zde ještě nebylo.“ (11. 6. 1917) Boje se po nezdařené italské ofenzívě přenesly do horských oblastí. Zprávy od Ladislava Kafky zde načas ustávají.

Dne 18. srpna 1917 začala další bitva na Soči, tentokrát jedenáctá. Boje trvaly až do 13. září. Pravděpodobně při této ofenzívě byl Ladislav Kafka raněn, protože další jeho dopisnice je až z 24. září 1917 ze záložní nemocnice v Hall v Tyrolsku (Reservespital, Hall in Tirol): „Dnes jsem byl uznán k propuštění z nemocnice, jak to dopadlo nevím, ale myslím, že nepříjdu do fronty ani k plukovnímu rekonvalescentu, nýbrž hned k plukovnímu kádru(viz-12.). Odjedu odsud zítra as odpoledne o 5 hodině. Doufám, že dostanu v úterý 25. 9. maršroutu(viz-13.) přes Prahu, takže bych byl ve čtvrtek přijel. Teď právě jsem se dozvěděl, že rukujem do Hradce do rekonvalescentu.“ (24. 9. 1917) Korespondence Ladislava Kafky zde byla na tři měsíce ukončena. Kafka pravděpodobně odjel uvedený den nemocničním vlakem do Hradce Králové, kde byl zařazen do oddělení pro rekonvalescenty pěšího pluku č. 39 (Rekonvalescenten Abteilung, Infanterie Regiment Nr. 39).

Pobyt v Hradci Králové byl podle další dochované korespondence zaměřen pouze na shánění základních potravin, kterých se už v celé monarchii nedostávalo: „...nezapomeň mně od Albi přivézt chleba, karty, jestli je k dostání rumová náhražka Excelsior, tak 10 lahviček.“ (5. 1. 1918)

Doba zotavování se z nemoci nemohla ale trvat věčně: „Milý bratře! Hned po Tvém odjezdu jsem byl volán k lékaři, který se mě ptal na moji nemoc, ale nemohl jsem mu žádnou nemoc udat, než jsem mu řekl, že jsem byl v lékařském ošetřování před válkou, a on ti na to odpověděl: Ich werde es schon machen! A včera ve středu jsem byl v Josefově u konstatierungu(viz-14.). Když jsem tam přišel, byl jsem přidělen na 4. oddělení Dr. Filipovi, civilnímu lékaři z Jaroměře. Dostal jsem housku a čaj. Hořký a as zajisté bylo v něm něco přidáno. As za půl hodiny jsem přišel na řadu. Již v předvečer jsem se na to připravil. Přiložil [mi] ucho na žaludek a zavolal ihned druhého lékaře, civilního též, že bude zde a as srdce a ne žaludek nemocný, ten sluchátkem poslouchal, pak jsem si lehl, zas poslouchal, pak zavolal zase Dr. Filipa, aby ten se přesvědčil, a řekl to nic není. Pak mě strčil hadici s balonem do žaludku a poslal mě pryč, to dříve mě ještě popsal zuby a poslal pryč. Tak nevím, jak to dopadlo. Befund příjde as zítra. Pak prý budu povolán ke kádru a od kádru k supravitě(viz-15.), kde mně řeknou, zdali za zuby stojím. A budu poslán – jedni praví do Josefova a jiní do Litoměřic. Ale snad by se nechalo zažádat a kam budu přidělen, abych byl přeložen do Prahy, ale jestli [to] pujde, nebylo mně potvrzeno. Pevně doufám, že zuby dostanu.” (25. 1. 1918) „Právě jsem se dozvěděl, jak jsem u konstatierungu [a] supravity dopadl. Po obdržení Zahnprotheuse, Felddienst tauglich. A prý před 15. únorem nebudu poslán ke kádru, od kádru jdu k superarbitungu a tam teprv se rozhodne, zdali stojím za to, abych dostal zuby. Se zuby se posílá do Pardubic neb Liberce. Do Josefova prý již více né. Tomu jsem též velice rád. Možné, že budu dříve doma, než tento lístek.” (29. 1. 1918) Jeho nadšení z toho, že se brzy dostane domů do Prahy, ale záhy vyprchalo. Ladislav Kafka byl po uschopnění načas převelen k polnímu kanónovému pluku č. 10 v Hradci Králové, nakonec však skončil u polního kanónového pluku č. 29 tamtéž. „Tak jsem přece již z rekonvalescentu vypadl. Omylem jsem dnes u Feld Kanonen Regiment 29. a jdu hned k svému regimentu 10. Zde se mně to nelíbí, tak jsem se hlásil, že tam nepatřím, u 10. mám již více známých, i Feuerverkry(viz-16.) od mé baterie. Půjdu k superarbitě, kdy, ještě nevím. Již jsem byl čten ke kádru před 14 dny, ale tím, že jsem byl v Praze a pak jsem šel na práci a teď zase k jinému regimentu, jsem to přece protáhl 14 dnů. Každý den je dobrý.“ (11. 2. 1918)

Ladislavu Kafkovi se dařilo unikat nasazení v poli až do července roku 1918. Další osudy vzaly rychlý spád. Červnová bitva roku 1918 na řece Piavě v Benátsku způsobila nenahraditelné ztráty v počtech rakouských vojáků i materiálu. V době, kdy jednotky byly hluboko pod normálními stavy, hledalo velitelství každé volné zálohy, jak ve starších ročnících, tak u uzdravených vojáků: „Podávám Ti zprávu, že jsem vybrán do pole. Byl jsem dnes u lékařské prohlídky, vzdor tomu, že jsem si stěžoval na zuby, že mě hoření nepasujou a nemohu je nosit a že mám žaludeční katar nevyléčený, mě vzdor tomu uznal za schopného. On mě musí uznat způsobilým a prý moje starost, abych se dostal do nemocnice.“ (4. 7. 1918)

Další zprávy o Ladislavu Kafkovi jsou jen dva poslední korespondenční lístky „Von der Armee im Felde“ v Itálii. První z 30. srpna 1918 z města Gradisca: „...jsem vybrán do fronty a sice již podruhé, po prvé jsem zůstal, ale jak to dopadne, nevím... Žiju jako koza. Chleba máme zase méně, místo masa někdy ko[u]sek špeku a dnes jsme neměli maso ani špek, ráno a večer jen kávu a v poledne, když je zavařeno v polévce, nemáme příkrm, a když máme příkrm, zase máme čistou polévku. Dnes jsme měli po kávě pivo, ale jaké... Peněz fasujem dost a v žaludku málo... Dovolenou nedostanu, ač mám 14 měsíců od [poslední] dovolené, protože jsem vybrán do pole.“ (30. 8. 1918) Druhou zprávou je korespondenční lístek z 8. září 1918. Ladislav Kafka byl převelen ke štábu svého 29. pluku: „Jsem přidělen k Regiment – Stabu. Mám 2 důstojnické koně a mimo toto budu pány důstojníky holit. Jsem ubytován v domě úplně dobře, ale blízko fronty. Je zde všechno civilní obyvatelstvo. Divím se, že se nevystěhuje.“ (8. 9. 1918) Podle zprávy od bratra Edvarda byl Ladislav Kafka v blízké době zajat.(viz-17.)

S eskalací a prodlužováním války docházelo k tomu, že i starší ročníky byly povolávány do armády a posílány na válečné fronty. Většina starších vojáků byla zařazena do technických a týlových jednotek. Na ročník 1869, do kterého patřil Edvard Kafka, došlo až v roce 1916. I když se Edvard pomocí svého přítele, poslance říšského sněmu Jindřicha Gustava Maštálky (1866-1926) ze Sobotky, snažil o osvobození od odvodu, byl přece jen na začátku roku 1916 odveden. Marně se snažil o uvolnění z armády i ze své funkce radního v Nové Pace: „...nejsem druhým členem zastupitelstva nahraditelný.“(viz-18.)

Edvard Kafka byl přidělen u 74. pěšího pluku z Jičína v hodnosti svobodníka (Gefreiter). Umístěn byl v posádce v Žatci (Saaz), odkud v dubnu 1916 píše bratrovi do Prahy: „Právě byli od 65 – 69 [ročníku] všichni vybráni na etapy, jen nás, asi 6 truhlářů, zpět nechaly.“ (19. 4. 1916) V Žatci Edvard pobyl dva měsíce, potom došly další rozkazy: „Prvního června jdem najstaří do Chomutova a tam rozděleni budem a pojedem pryč... tyto dny jely ročníky 1870 a 71 do Kadaně a je z nich sestavena baucompanie.“ (25. 5. 1919) Nakonec byly jednotky „starých odvedenců“ přesunuty do Jirkova (Görkau) a poté do Terezína k 92. pěšímu pluku: „Sděluji Ti, že jsme všechno staré mužstvo zde soustředěni od pluku 18, 29, 36, 42, 74, 92, 11 Landver myslivci(viz-19.)... Se cvičením starých jde to špatně, těžko již chápou a tělo není k tomu způsobilé.“ (4. 6. 1916)

V srpnu 1916 byl Edvard Kafka jako velitel odvelen na statek u Šlapanova (Schlappentz) na pomocné práce při žních: „Jedu se 4 muži jako komandant na žně, do 23. srpna.“ (26. 7. 1916)

Po skončení pomocné služby ve Šlapanově se Kafka vrátil zpět do Jirkova. Zde už došlo ke „strojení do pole“: „Sděluji Ti, že v sobotu nás udělali maršbereit(viz-20.), jsme na každou chvíli připraveni pryč, nevíme kam, však den a chvíli... Ročníky 1870 a 71 jsou felddienst(viz-21.). Ti jedou 29. [srpna] do České Lípy a ostatní do Trutnova k trénu.“ (28. 8. 1916) O dva dny později upřesňuje: „Jak jsem Ti sdělil, že nás na cestu připravují, tak nevím nic ještě, ale myslím, z toho kouká Bosenský Brod(viz-22.). Mám právě nádražní inspekci... Chystaj nám plechové porté do kapsy.“ (30. 8. 1916)

Odjezd na Balkán byl nakonec stanoven na 5. září 1916. Hlavní bojové akce v této oblasti byly již ukončeny a činnost rakousko-uherské armády spočívala pouze v udržení dosažených pozic. Edvard Kafka byl zařazen v pracovním oddílu s působištěm nedaleko města Skadar (Schkodra) v Albánii: „Děláme v pokračování silnice, v úplné rovině, horama obklopené. Přišlo nás sem 59 mužů a 4 šarže. Ve své moci mám 8 mužů, kopají písek, a 4 páry koňů. Chodím a dohlížím si. Volného času mám nazbyt... Mohu říct, že jsem zde, co se týče vojančiny, úplně spokojen.“ (1. 10. 1916) Z několika pozdějších zpráv můžeme vyčíst, že Edvard byl v kontaktu i s bratrem Ladislavem: „S Ládem si dopisujem a dodávám mu odvahu, trpělivost, jelikož se mně zdá, že ztrácí naději, aby doufal na návrat.“ (8. 11. 1916) Další korespondence s bratrem Bohumilem obsahuje jen pozdravy a žádosti o peníze a trvanlivé potraviny. Změna na sebe ale nenechala dlouho čekat, na korespondenčních lístcích zaslaných z pevnostní nemocnice (Festungsspital) ve Skadaru Edvard Kafka píše: „Sděluji, že jsem již 4 dny ve špitále, ale ujišťuji Tě, že to nic není.“ (10. 1. 1917) „Buď o mně úplně bez starosti. Pojedu transportem pryč, kam nevím, jako marod.“ (16. 1. 1917) Z dalších zpráv lze vyvodit, že Edvard Kafka neonemocněl náhle, ale podle promyšleného plánu. Jeho záměr dostat se z fronty domů začal vycházet: „Milý bratře. Dle mého promyšleného plánu se řídím a v něm pokračuji. Sděluji Ti též, že jsem ze Skodry vyjel s transportem 150 mužů, [Skadarské] jezero [jsme] šťastně přejeli a na noc jsme byli v Rijece, tam [jsme] nocovali a druhý den automobily jeli a jsme, co toto píši, v Celyni(viz-23.).“ (25. 1. 1917) Další cesta nemocničního vlaku směřovala do Kotoru v Dalmácii a dále do Sarajeva, sníh mu v tom však zabránil:  „Dne 30. 1. přijeli jsme sem [do Kotoru] a musíme se zde as 4 dny zdržet, než se prohází sníh na dráze v Bosně.“ (1. 2. 1917) Cesta ze Sarajeva pokračovala již bez obtíží: „Co toto mám napsáno, blížím se k Vídni v nemocničním vlaku Červeného kříže, elegantně a pohodlně lůžky opatřenými. Zde se dlouho nezdržím, jen co urovnají transport, a jedu přes Prahu do Kadaně... Do Vídně nejedem, není místo, jedem do Znojma.“ (24. 2. 1917)

Na pobyt v záložní nemocnici (Reservespital) ve Znojmě (Znaim) si Edvard nestěžuje: „Mohu říct, že se zde mám ucházejícně. Ráno bílou kávu a 2 velké a 2 menší žemle na den, v 9 hodin hezky šunky, v poledne pečeni a příkrm, ve 3 hodiny bílou kávu, večer pečeni s kyselou okurkou a v 9 hodin a večer ¼ [litru] vína vždy.“ (2. 3. 1917) Edvard si mezitím podal žádost o přeložení do nemocnice blíže k domovu, ta ale nebyla vyřízena, došlo pouze k přesunu do Moravských Budějovic (Mährisch Budwitz) do Útulku čeveného kříže pro rekonvalescenty. I zde o něj bylo dobře postaráno: „...je hojnost dobrého jídla, o nás postaráno a celodenní vycházky k našemu zotavení.“ (31. 3. 1917) „Mám zde na vojně zvláštní štěstí. V neděli jsme měli uzené, opečené brambory s omáčkou. Večer karbanátky a bramborový salát. Dnes k obědu jsou povidly nadité knedlíky.“ (b.d.)

Po ukončení léčebného pobytu se další zprávy od Edvarda Kafky objevují až v květnu téhož roku z posádky v Kadani: „Je nás zde asi tak stále na 700, samí takoví lepší vojáci, kteří čekají na konstatírunk a supravitu. Je zde Fr. Železný, Sucharda řezník, Janata, Camprlík atd.“ (21. 5. 1917) V květnu roku 1917 se Edvard dočkal i vytoužené dovolené: „Dostal jsem dovolenou do 10. června... Malíře Vika(viz-24.) jsem měl v transportu ke konstatírunku do Chomutova.“ (23. 5. 1917). Dovolená byla ale záhy přerušena: „Jsem telegraficky povolán k narukování.“ (29. 5. 1917) Záložní vojáci měli v nejbližší době odjet na ruskou frontu.

V Rusku došlo v této době vlivem politických změn k chaosu a rozkladu carské armády. Nová ruská vláda ale záhy připravovala místo očekávaného míru nové vojenské akce proti rakousko-uherské a německé armádě. Rakousko-uherské velitelství proto začalo stahovat dostupné síly ze zázemí na frontu. Starší vojáci měli nahradit vojáky v týlu fronty, kteří pak byli odveleni do bojových pozic. V poledne 19. června 1917 odjížděl z Kadaně Kafkův vojenský transport. Cesta probíhala velmi rychle: „...nyní jsme v Zábřehu, jedem na Rusko.“ (20. 6. 1917) „Přes Řešov, Přemysl přijeli jsme dnes ráno do Lvova.“ (22. 6. 1917) Ve Lvově (Lemberg) na seřazovací a sběrné stanici (Personalsammelstation) se Edvard dozvěděl své další zařazení, byl přemístěn do vojenské truhlárny (Militär – Tischlerei) ve městě Winniki u Lvova: „Jsem ve vojenské strojní truhlárně, ubytovaný v domku, řádné[m] a pohodlné[m], pro zimu teplé[m]... Prosím Tě, mohl-li bys mi to zařídit, aby mně docházela na můj feldpost Národní Politika.“ (26. 6. 1917) „Místo se jmenuje Viniky a je blízko českého znaku.“ (8. 7. 1917)

Koncem června 1917 obnovila ruská armáda boje na haličské frontě, po počátečních úspěších byla však odražena a to uspíšilo její rozklad. Rakousko-uherská a německá armáda přešla o měsíc později do ofenzívy a obsadila celou Halič a Bukovinu. Obě strany poté zanechaly bojů a čekaly na mír. Edvard Kafka pobyl celou tuto dobu v truhlářské dílně a podle početných dopisů a korespondenčních lístků byla jedinou jeho starostí, starost o potraviny, které zasílal pravidelně domů: „Jsem při svém řemesle přiměřeně zameškán a těší mě to zde. Domů jsem poslal již dost věcí. Mám zde zase pro ně připravený 3 zásilky. Jsou tam skvostná jablka a hrušky a hodně ořechů. Věci ty mě nic nestojí, dostal jsem věci ty za různé menší práce. Domů jsem poslal 4 kg marmelády švestkové, jablkové a hruškové, u nás není nic k dostání, a 40 vajec, krom různých věcí. Byly to dvě bedny po 10 kg. Porto na 10 kg stojí dvě koruny... Odepiš, chcešli to [také] obratem, ale nic nejmenuj a sděl jen, zdali to chceš... Poslal bych to nevyplacené, proto, an to jistě dojde.“ (8. 10. 1917) Nazpět dostával peníze. Že byl Edvard podnikavý čteme dále: „Je zde jeden žid na měsíc u našeho telefonu a ten je starověrec a menáž nejí. Tak sem na ten měsíc ji od něho koupil za 30 Korun denně, bez chleba... Jinak tě mohu utěšit, že se mám dobře. Krásný pokoj, vždy vytopený, ráno si pospím, pak jdu do práce v 7 hodin, v poledne přijdu, najím a lehnu, ve 2 hodin do práce do 5 hodin, pak domu. Zde nejsou žádné befely neb vyrukování, tak že když domu přijdem, je po všem. O vojně ani zdání, jen, že máme vojenský oblek. V práci netřeba se přetrhnout, tak že si ani nepřeji zpět ke kádru, do té mizerie, hladu a samého rukování. Vyčkám zde klidně, až na nás dojde řada a půjdem domů.“ (5. 11. 1917)

Po bolševickém převratu v Rusku vše spělo k uzavření míru. Edvard Kafka byl stále v truhlárně u Lvova. Na začátku roku 1918 dostal nového velitele: „Máme nového komandanta i s tím i jiné řízení. Menáž se nám značně zhoršila neb není nic k dostání.“ (11. 1. 1918) Udivuje se ale dále: „oberleutnant(viz-25.) doktor chemie Mácha z Prahy, který nedovolí ani dost málo fušovat... mně jinak neosloví, když na mě mluví, než pane Kafka, což není na vojně zvykem, ani četaři, který továrnu řídí, nedá titul pane.“ (3. 2. 1918) O měsíc později byl uzavřen mír s Ruskem a vojáci byli stahováni z fronty, ti mladší na frontu v Itálii, starší pak do zázemí. „Máme prý jít ke kádru a domů. Náš 2. armádní sbor byl přeložen do Oděsy, jen technické sbory zde jsme zůstali. Též i naše truhlárna.“ (17. 4. 1918) O měsíc později již bylo rozhodnuto „Na svátky odcházejí odtud rozeni v roce 1870 a 71 do vnitrozemí. I mně se blíží chvíle, že půjdem na dobro domu.“ (13. 5. 1918) Na odjezd domů si ale Edvard musel ještě dva měsíce počkat: „V neděli 21. tohoto měsíce odjíždíme na samlstelle do Kovelu a odtamtud do Čech domů.“ (16. 7. 1918)

Z vojenského transportu do Čech patrně Edvard neposílal žádné zprávy, odjezd z Haliče proběhl pravděpodobně podle udaného data, protože již 28. července píše bratrovi z Roudnice nad Labem ne zrovna příznivé zprávy: „Následkem špatných poměrů na Itálii musíme sloužit dále. Dle císařského nařízení jdou na dobro domů jen v roce 1868 rození. My domu nejdem, přišlo nové nařízení a ti co již doma byli, jsou opět volání k narukování. Náš termín je do 15. prosince. Zdržení s námi žádné nebude, během pár dnů máme být vyslání jako formace na Itálii.“ (28. 7. 1918)

Poslední zachovaný dopis Edvarda Kafky bratrovi je až z 11. listopadu 1918 a je zaslán z Nové Paky. Z dopisu se dá vyvodit, že Edvard byl opravdu poslán na italskou frontu, kde zůstal až do uzavření příměří. Po něm byl repatriován spolu s dalšími vojáky zpět domů do Čech.

I když oba bratři Kafkovi, vojín Ladislav Kafka a svobodník Edvard Kafka, nepatřili, aspoň po většinu služby, k běžným bojovým útvarům rakousko-uherské armády, jejich korespondence nám dokumentuje vojenskou službu u záložních a pomocných jednotek i pobyt ve vojenských nemocnicích. Potvrzuje nám, že vojenské útvary za frontou byly ušetřeny strádání v zákopech. Jejich služba měla však svá nebezpečí a úskalí. Korespondence nám dokládá, že odvedenci doplňovali pluky podle potřeb armády, že starší a už dříve odvedené ročníky byly znovu povolávány. Vojáci také už nemuseli rukovat k „svému“ pluku, ale i k úplně jinému druhu vojska. Válka nakonec povolala nejstarší ročník 1865. Jak lze dále z dopisů vyvodit, bratr Bohuslav se během nepřítomnosti svých bratrů, pečlivě staral o jejich rodiny. Ladislav Kafka zemřel 28. května 1922, Edvard Kafka o deset let později dne 29. prosince 1932.(viz-26.)

 

Příspěvek zaslal: Tomáš Hylmar