Fotograf pluku

Pavel Kovář | (Tištěný Reflex, 6. 8. 2009)

Reflex 32/2009

V plné polní měl aparát, vývojku i ustalovač, ale slavným se stal až devadesát let po skončení první světové války

Každý ze tří příběhů žil desítky let samostatně, až se všechny postupně propojily v příběhu čtvrtém. Dnešním a fascinujícím. A to ve chvíli, kdy si PhDr. Michal Rybák z Velvar přečetl letos v dubnu článek o výstavě fotografií neznámého autora z první světové války. "Jakýpak neznámý autor?! Tohle přece fotil můj dědeček JINDŘICH BIŠICKÝ!" vykřikl při pohledu na snímky v novinách a pospíchal na výstavu v Tereziánském křídle Starého královského paláce na Pražském hradě, kde se o tom ujistil.

 

 

VILOVÁ ČTVRŤ nedaleko velvarského náměstí. S fotografem Jaroslavem Kučerou jsme přijeli na návštěvu k panu Rybákovi. Sedíme v pokoji a všude kolem nás jsou stovky černobílých fotografií. Malých i velkých, šedivých i zažloutlých. Vlastně obrovská fotoreportáž z několikaletého každodenního života obyčejných pěšáků za první světové války. Přitom stačilo málo, aby tento soubor válečných snímků zůstal navždy zapomenut.

 

SNÍMKY, KTERÉ MLUVÍ

 

Dva důstojníci slaví Štědrý večer, na stolku bílý ubrus, láhve vína, svíčky, fotky jejich dívek, na budíku půl sedmé. - Čtyři vojáci sedí na latríně, tedy na silnějším bidle, pokuřují. - Voják přikrčený na bobku v zákopu mluví do naleštěného telefonního sluchátka. - Dva vojáci stojí nad čerstvě navršeným hrobem spolubojovníka; kolem jsou desítky hrobů a narychlo sbitých dřevěných křížů. - Vojáka s jakýmsi bílým dámským šátkem kolem krku stříhá holič, vedle sedí další "pán na holení". - V bílé zimní krajině vyráží rojnice vojáků s bodáky na puškách ke zteči návrší.

 

Dlouho bychom mohli takto vybírat a popisovat snímky důstojníka Jindřicha Bišického, donedávna neznámého autora. Snímky, které mluví. Na jednom je i on sám: stojí před srubem v lese, zřejmě improvizovanou fotokomorou, a z negativu zhotovuje pozitivy. Osvit fotopapíru v kopírovacím rámečku trval i několik hodin. Takových negativů a pozitivů si přivezl z války několik stovek.

 

 

NÁLEZ NA DNĚ SKŘÍNĚ

 

Na otázku, jak k takovému pokladu přišel, odpovídá Kučera, člen fotografické skupiny Signum, letitý spolupracovník Reflexu: "Asi pět set zaprášených a různě poničených negativů, zčásti na skleněných deskách, mi dal jeden známý počátkem sedmdesátých let. Věděl, že jsou z první světové války. Jméno autora neznal, negativy taky dostal. Byl jsem už fotograf na volné noze, sám si sháněl zakázky, a i když mě negativy lákaly, pro nedostatek času skončily na dně skříně. A tam zůstaly skoro třicet let."

 

Podíval se na ně až v roce 2002 při úpravách bytu a zjistil, že jde o úžasné snímky. "Silné, pravdivé, skvěle komponované. Je to nevídaná autorská kolekce. S rozechvěním jsem negativy skenoval, počítačově retušoval a pak za pomoci digitálního osvitu nechal nazvětšovat."

 

Některé nabídl autorům publikace o historii české fotografie, ale s velkým nadšením se nesetkal. Hlavní námitka zněla: autor je neznámý, nemusel to být Čech. Nicméně naděje na vystavení či publikaci unikátní sbírky se nevzdal a po jednání se Správou Pražského hradu se mu to letos podařilo.

 

 

SLIBOVAL A ZMIZEL ...

 

Michal Rybák svého dědečka, autora válečných snímků, osobně nepoznal. Narodil se roku 1955, šest let po jeho smrti, ale pochopitelně o něm slyšel vyprávět. "Dědovy fotografie mě vždy fascinovaly, od dětství jsem si je prohlížel a válku klukovsky prožíval. Když jsem chodil na gympl v Kralupech, zmínil jsem se o nich spolužákovi, který do naší školy přešel z Prahy. Ten slíbil, že by mohl zařídit jejich otištění v novinách nebo v časopise, tak jsem mu všechny negativy, i ty skleněné, půjčil. On byl ale mírně problémový a po dvou týdnech přestal navštěvovat naši školu, zřejmě se vrátil na gympl v Praze. Bylo to někdy v roce 1971, a tím se mi ztratil z dohledu. Zůstaly mi pouze stovky dědečkových pozitivů. Tehdy mi ani nedocházelo, jak jsou cenné," vypráví doktor Rybák.

 

To si uvědomil až letos nad článkem o neznámém fotografovi a fotkách, které on důvěrně znal. Zažíval zvláštní situaci - nesmírnou radost, že je dědečkovo dílo opět na světě, dokonce vystavováno na Hradě, ale také rozladění, že k tomu došlo bez jeho vědomí. Když získal kontakt na fotografa Kučeru, oba pánové si vyjasnili otázku autorských práv, v níž nebylo co řešit, a spřátelili se. Objasnili si i to, že negativy putovaly jen přes dva prostředníky. Oba znají jejich jména, ale nepovažují za nutné je zveřejnit. "Obdivuju Jardu Kučeru za to, že ze starých a mnohdy poškozených negativů, které k němu souhrou náhod doputovaly, udělal tak technicky skvělé fotky. Pouze jsem se na výstavě občas usmíval nad popisky. Nejvíc u snímku babičky Zdenky na silnici poblíž Kralup. Tam je uváděna jako dívka z Haliče. Tenhle omyl jsem ovšem mohl odhalit jen já nebo má sestra," pokračuje Rybák.

 

 

POZDRAV ZE ZÁKOPŮ

 

Na stole mezi hromádkami fotek leží nenápadný štůsek jakýchsi korespondenčních lístků. Důstojník Bišický je posílal z fronty své milé. Vybíráme jeden z mnoha. Na přední straně je předtištěný nápis Feldkorrespondenzkarte a pak úhledně rukou psaný drobný text:

 

Milé slečně Zdence Pekárkové, Slatina pp. Zvoleňoves, Böhmen

 

Absender, odesílatel: J. Bišický, Inft. Regmt. Nr. 47, 2 BaonStab

Feldpost No 73

Na zadní straně čteme: V poli 23. 1. 1915

Píši ze zákopů z bitev! Přede mnou širé pláně zbrocené krví nepřítele, kolem nich smrt slaví bohatou žeň. Každou chvíli oddechu vyplňuji vzpomínkami na domov, který daleko za námi v mlhavé dálce leží, a věřím - pevně věřím -, že po dokonaných, vítězně vybojovaných zápasech se opět šťastně vrátím.

 

Na obzoru hoří vypálené dědiny, mdlá záře požárů padá do zákopů, kde píši své pozdravy Tobě. Plameny dokola šlehají, jich rudý svit také po rudém lístku, jako by jej do krve smáčel, ale na tom lístku rdí se naděje, pevná naděje, že bude zase dobře, že shledáme se spolu.

 

Ó vzpomínky, kolik je vás zase (nečitelné slovo) v dáli, v těch zákopových úkrytech mlčících chvílemi (opět nečitelná slůvka) prach s olovem.

 

Jindřich

 

 

MUŽ MNOHA TALENTŮ

 

Z poněkud patetického textu vysvítá, že Jindřich Bišický měl i jistý literární talent. Kdo vlastně byl a jak žil, o tom dnes může podat svědectví už jen jeho vnuk:

 

"Dědeček se narodil 11. února 1889 v obci Zeměchy, dnes součásti Kralup. Když vychodil měšťanku, vyučil se zedníkem a poté vystudoval c. a k. státní průmyslovou školu v Praze na Smíchově. Víc než roční praxi absolvoval v haličském městě Drohobycz na stavbě ropné rafinérie. Za rok ho čekala povinná desetiměsíční vojenská služba, při níž byl kresličem u posádky v tehdy rakouském a dnes italském Tridentu. Na začátku první světové války narukoval do Štýrského Hradce k sedmačtyřicátému pěšímu pluku, stal se členem štábu a plukovním fotografem. Pluk nejdříve odjel na haličskou frontu, pak se přesunul na východní Slovensko a odtud roku 1915 na italskou frontu, do Tyrol a Dolomit, kde bojoval až do roku 1918. Na frontách se stal dědovým kamarádem historik pluku, baron Ludwig von Vogelsang, potomek majitele pluku, s nímž si až do smrti dopisoval, pak s panem baronem korespondovala má matka."

 

 

Důkaz o kamarádství českého a rakouského důstojníka leží před námi na stole: kniha Das Steirische Infanterieregiment Nr. 47 im Weltkrieg (Štýrský pěší pluk č. 47 ve světové válce). Baron byl autorem skoro tisíce stran švabachem tištěné knihy, v níž je na dvě stě Bišického válečných snímků. Pořizoval je zřejmě na objednávku. Je neuvěřitelné, že dílo zachycující boje pluku vyšlo až roku 1932, téměř patnáct let po válce, kterou navíc Rakousko-Uhersko prohrálo. I přesto je oslavou pluku založeného koncem 17. století.

 

"Rok před ukončením války se dědeček na svatební dovolence oženil, pak se babičce narodila má matka. Po válce se rodina usadila ve Velvarech. Děda se stal stavitelem a ve městě i okolí postavil mnoho domů, ve třicátých letech i zdejší synagógu, historicky poslední, jaká byla v Čechách vybudována. Měl mnoho zájmů: kaktusy, akvarijní rybičky, modely lodí, malování akvarelů, jako jeden z prvních měl telefon a radiopřijímač, pořídil si motocykl i auto. Pokud jde o focení, věnoval se mu už jen okrajově. Stavitele dělal ještě tři roky po německé okupaci. Jeho život předčasně ukončila rakovina žaludku, zemřel 31. srpna 1949 jako šedesátiletý."

 

Graduovaný historik Rybák přiznává, že svůj vztah k dějinám získal i zásluhou dědečkových fotografií. "Byl to kosmopolitní člověk a já byl babičkou i matkou v takovém pohledu na svět rovněž vychováván," dodává.

 

Za minulého režimu se profesně věnoval historii jen dva roky, pak raději pracoval jako dělník v Kaučuku Kralupy. Dnes vlastní antikvariát a pro zábavu fotografuje: před časem byl v severní Itálií a fotil místa, která kdysi zvěčnil dědeček ...

 

 

NÁCVIK, NEBO BOJ?

 

Doprovázím Kučeru i Rybáka do sálů výstavy PĚŠKY PRVNÍ SVĚTOVOU VÁLKOU na Pražském hradě. Po odhalení autorovy totožnosti bude nyní prodloužena, doplněna panelem o Jindřichu Bišickém a také jeho dalšími snímky. Oba pánové obcházejí expozici a podle nových poznatků chystají úpravy popisků; babička Zdenka nemůže přece zůstat "dívkou z Haliče". Nejdéle se zastavují u snímku Nácvik útoku pěchoty. Na něm je v popředí velící důstojník se šavlí nad hlavou, za nímž v rojnici vybíhají pěšáci a na puškách mají nasazené bodáky. Na zemi leží dva muži, vypadají jako mrtví, ale když jde o nácvik, možná padlé pouze hrají; pokud ano, tak věrohodně. A vzniká debata: je to jen nácvik útoku, nebo skutečný útok? Po dle historiků jsou prý na snímku vojáci příliš blízko u sebe, ve skutečném boji by se tak stali snadným terčem. Ale co ti dva na zemi? Debata, zdá se, končí škrtnutím slůvka nácvik v popisku. Jenomže fotograf Bišický by při exponování musel stát před rojnicí, tedy v ještě větším ohrožení života. Riskoval by to?

 

Hloubavému návštěvníkovi nabízí výstava dost podobných námětů k zamyšlení. Hodně takových tu potkáte, mnozí tu tráví hodiny, jiní si zase digitálními aparáty pořizují fotky na památku. Menší část světově unikátního souboru fotografií viděli zatím jen návštěvníci v Českém domě v Bruselu, ve Valdštejnském paláci v Praze a na české ambasádě ve Vídni.

 

ZDROJ: REFLEX